Základní principy výcviku psa

Jak je patrné z většiny mých příspěvků, tak v podstatě vše, co psa učíme, má určité společné principy. Tyto principy jsou vesměs neměnné. Mění se pouze jejich aplikace, kterou přizpůsobujeme jednotlivým povelům. Pokud tyto principy pochopíme, není potřeba zjišťovat konkrétní metodiky a postupy, jak daný povel psa naučit, ale stačí se principy naučit aplikovat. Když  budeme principy znát a budeme vědět, jak je aplikovat, dokážeme psa naučit v podstatě cokoliv. Metodiku si vymyslíme a na základě principů ji aplikujeme na konkrétní případ.

  

Princip č. 1 - Komunikace

Obecně platí, že psovi musíme jednoduše a srozumitelně vysvětlit, co po něm chceme. Když nakonec pes pochopí, co se mu snažíme ukázat, tak postupně dané akci začneme přiřazovat povel (určité heslo nebo označení dané akce). Tím se v podstatě vytváří určitý "jazyk", prostřednictvím kterého se psem komunikujeme. Je to takový kompromis  -  my se učíme mluvit jeho řečí a psovi se naopak snažíme vysvětli jazyk, kterým mluvíme my. Ani jednoho ale nelze stoprocentně dosáhnout, takže vytváříme takovou střední cestu. Jakýsi třetí jazyk, který je kombinací obou. Trocha toho našeho a trocha toho psího.

  

V této fázi vysvětlování je potřeba se obrnit trpělivostí a zachovat klid. Na psa nevyvíjet žádný nátlak a trpělivě hledat způsob, jak psa dostat do polohy, kterou po něm vyžadujeme. V této fázi psa nijak netrestáme. Pes ještě neví, za co by korekce byla. Byl by jen zmatený, dostával se do stresu a už by s námi cvičit nechtěl. Pozor taky na psychický nátlak! Ten si často ani neuvědomujeme. Nicméně po několikátém nezdařeném pokusu často měníme intonaci hlasu. Z vlídného slova se postupně stává spíše vrčení různých hesel, kterým pes nerozumí. Přestože psa netrestáme, pes začíná pociťovat naší nervozitu, začíná být sám nervózní a jde "do útlumu". Dejte si tedy pozor i na nevědomý psychický nátlak. Pes by v této fázi výcviku měl cítit jen hru a žádný stres.

  

V této fázi byste psa měli naučit, co po něm chcete, a k dané akci přiřadit příslušné heslo - povel. Psovi tak vlastně říkáte, když řeknu "něco", chci abys udělal "něco".

  

Princip č. 2 - Aristokracie

Pes ale musí poslouchat vždy. Nejen když se mu zrovna chce, ale i tehdy, kdy by mnohem radši dělal něco jiného. Psovi tedy potřebujeme vysvětlit, že jazyk, který jsme mu vysvětlili, není jen legrace, ale že ten jazyk je závazný a to, co řekneme, platí.

Zde si musíme uvědomit, že psi neznají demokracii. Ve smečkách vlků a následně i psů funguje jasná hierarchie. Jeden je ve smečce výše postavený a druhý je ve smečce na nižší pozici. Já respektuji jednoho a ten druhý respektuje zase mě. Mezi psy nefunguje jakákoliv rovnost hlasu nebo něco podobného. Funguje zde jednoduché pravidlo. Buď si pánem ty a nebo jsem pán já. Není to přitom nic špatného. Psi to nevnímají jako nějakou újmu. Je to jediný systém, který mají a který chápou. Proto i v tomto systému dokážou milovat a bojovat jeden za druhého. V tomto systém jsou sice svými soupeři, ale zároveň i svými kamarády. Denně bojují o přežití bok po boku. Pouze respektují to, že ten silnější má rozhodující slovo. 

Bohužel někteří lidé toto nechtějí pochopit. Psy polidšťují a v hierarchii rodiny (což je pro psa smečka), je staví na svojí roveň. Pes ale tento systém nezná a situaci řeší jednoduše: "Jestliže nejsi pánem ty, pak jsem pánem já." Psovi to ale nemůžeme mít za zlé. Tak to prostě je. Jejich hlava systém demokracie nezná. Zná pouze aristokracii. Proto takovéto chování některých lidí může vést k velkým problémům. Problémům začínajícím s neovladatelností psa a končícím ještě mnohem hůř. Lidé si za to přitom v 99 % můžou jen a jen sami.

  

Výše je popsaná pouze základní idea a hlavní myšlenka jednotlivých principů. V dalších příspěvcích se pokusím jednotlivé principy blíže popsat a aplikovat na nějakou konkrétní situaci.

Krátkodobé odložení

Krátkodobé odložení (neboli také odložení za pochodu) rozlišujeme ve třech polohách: v sedě, v leže a ve stoje. Přestože všechny polohy mají něco do sebe, tak my si vysvětlíme pouze odložení v sedě a v leže.

Nejprve si tedy řekneme, co vlastně chceme psa naučit. Při chůzi u nohy, kdy jde pes po naší levé noze rameny zhruba v úrovni pomyslné osy našeho těla (nepředchází a ani nezaostává), by měl být pes schopný na příslušný povel zaujmout jednu ze tří poloh. Za naší stálé chůze by tedy na příslušný povel měl pes zůstat na místě a to buď v sedě, v leže anebo ve stoje, podle toho, jaký povel dostane zadán. To vše by měl pes zvládnout bez jakéhokoliv zastavení nebo zpomalení psovoda. Po zadání povelu tedy psovod pokračuje dál v přímém směru a vzdaluje se od odloženého psa.

Pokud jste si pořádně přečetli a se psem natrénovali povel "lehni", o kterém jsem psal už ze začátku, tak by pro vás odložení v leže nemělo být problémem v podstatě už dnes. Jednoduše nedáte povel "lehni" tehdy, když je pes od vás vzdálen, ale dáte povel v momentě, kdy jde (na povel "k noze") u vaší nohy. Pokud jste povel "lehni" natrénovali se psem pořádně, pak pes pravděpodobně zaujme polohu správně i v tomto případě. Maximálně budete řešit detail upřesnění této polohy, aby si pes lehal přesně v ose chůze a okamžitě.

Metodika výcviku poloh v sedě a v leže je téměř stejná. Proto dnes vysvětlím pouze metodiku polohy v sedě. Věřím, že polohu v leže pak dokážete lehce odvodit už sami a případné nedostatky, které jste nedořešili už při nácviku povelu "lehni", zvládnete dotáhnout do konce.

Začneme tedy opět v základní poloze se psem sedícím u levé nohy. Psovi zadáme povel "k noze" a rozejdeme se v přímém směru konzistentní, relativně rychlou chůzí. Po několika krocích se zastavíme, dáme psovi povel "sedni" a odcházíme dál v přímém směru. Psa neustále sledujeme, abychom jeho případnou změnu polohy byli schopni opravit. Pokud pes v poloze vydrží, následuje pochvala a odměna. Pochvala se zde ale liší podle toho, zda je jako odměna pamlsek nebo hračka. V případě, že trénujete s odměnou v podobě hračky, psa pořádně pochválíte ("výborně" nebo "dobře") a zároveň mu hračku hodíte tak, aby letěla za něj. Díky tomu pes nemá tendenci se zvedat z polohy předčasně. Odměna ve formě hračky tedy letí vždy za psa. Pokud cvičíte na pamlsky, tak se bez jakékoliv pochvaly otočíte, vrátíte se zpět k psovi, kterého obejdete, zařadíte se po jeho pravé straně tak, aby se dostal pes zpět do základní polohy, narovnáte se, napočítáte jednadvacet a psa pochválíte, odměníte a uvolníte.

Co když se psovi cvik nepovede? V první řadě neodcházíte od psa dokud polohu nezaujme tak, jak má. Pokud polohu zaujme, tak už by neměl mít problém z odchodem od psa. To už byste měli mít natrénováno z minula (viz článek "Odložení - výdrž v polohách v sedě a v leže s odchodem od psa"). Pokud by se pes ale přeci jen zvedl, jednoduše ho opravíme a zase se vzdálíme na místo, kde jsme byli, když se pes z polohy zvedl nebo když zaujal jinou nesprávnou polohu. Cvik se pak pokusíme dokončit. Obdobně postupujeme v případě, že pes změní polohu při našem návratu. Ani zde změnu netolerujeme. Pokud jsme psa museli opravit, tak psa po dokončení cviku sice pochválíme, ale neodměňujeme. Odměňujeme pouze za správně provedený celý cvik.

Když pes zvládne tuto fázi, začneme pomalu zkracovat domu zastavení. Jinými slovy se snažíme dát povel "sedni" za chůze a nezastavit se. Vždy si ale kontrolujeme, zda pes polohu zaujal přesně a rychle. Pokud ano, nemusíme se zastavit a pokračujeme v chůzi ještě pár kroků a následně psa pochválíme a odměníme (viz výše). Pokud by pes polohu nezaujal, nemá cenu se snažit odejít, když si pes ještě nesedl, ale pouze se nějak podivně krčí a pomalu si sedá na zem. Zkrátka vždy počkáme, až pes polohu zaujme přesně. Pokud polohu zaujímá pomalu, můžeme psa zrychlit plácnutím přes zadek.

Obdobně jako při jiných cvičeních platí:

- při vysvětlování cviku psa pouze trpělivě opravujeme, až když pes jasně ví, co po něm chceme, může přijít korekce

- po korekci, když se pes vrátí do polohy, do které má, psa vždy pochválíme ("dobře"), tím psovi říkáme: "to jsem po tobě chtěl"

- odměňujeme pouze za správně provedený celý cvik

- cvik postupně ztěžujeme tak, že ho dělám v náročnějším prostředí

Dlouhodobé odložení

S tím, co jsme si řekli v minulých příspěvcích, můžeme začít trénovat odložení tak, jak jsme si je shrnuli na samotném začátku kapitoly týkající se odložení.

Dlouhodobé odložení používáme tehdy, když se od psa vzdalujeme na delší dobu (například odložíme psa před obchodem) a víme, že se k němu budeme vracet. Tehdy doporučuji používat povel "zůstaň".

Psa nejprve ze základní polohy (po vaší levé noze) položíme povelem "lehni". Následně dáme psovi povel "zůstaň" a otevřenou dlaní levé ruky "orazítkujeme" čelo psa. Když říkám "orazítkujeme", myslím tím, že psa lehonce klepneme otevřenou dlaní do čela. Jde v podstatě o posunkový povel navíc, který nám pomůže psa ujistit, že má zůstat na místě, než se k němu vrátíme. Je to takový rituál, který psovi usnadňuje pochopit daný povel. Až pes povel bude stoprocentně chápat, můžeme si pak vybrat, jaký povel použijeme. "Zůstaň" pak ani nemusíte vyslovit. Pokud byste se ale chtěli věnovat sportovní kynologii nebo dělat se psem zkoušku, tak tento posunkový povel nepoužívejte! Je to povel navíc, který není v hodnocení žádoucí. V běžné praxi je ale relativně užitečný a proto ho zde popisuji. 

Po zadání povelu "zůstaň" odcházíme od psa do vzdálenosti, kterou pes bezpečně vydrží. Vydržíte několik minut (pokud možno opět tak, aby to pes vydržel) a ke psovi se vrátíte. Při návratu ke psovi ho vždy obcházejte tak, abyste ho měli stále po levé straně těla, až se k němu zezadu zařadíte opět do polohy, kdy pes leží podél vaší levé nohy. Než psa pochválíte, nezapomeňte si v duchu říci "jednadvacet" a teprve potom psa pochvalte a odměňte.

Samozřejmostí je, že pokud by se pes z odložení kdykoliv zvedl, tak následuje korekce (nyní už relativně razantní) a oprava (obdobně jak bylo již popsáno).

Pokud pes cvik zvládá, můžete začít cvik ztěžovat. Pes by měl být schopný zůstat odložený na daném místě, když si kolem hrají psi a pes vás nevidí. To vše klidně i několik minut nebo třeba (pokud chcete být nároční) i hodin. Postupně tedy cvik můžete ztěžovat například tak, že okolo psa budou chodit cizí lidé, běhat cizí psi anebo v dálce něco třeba bouchne. Vždy si ale dejte pozor, ať se psovi nestane nic špatného v době vaší nepřítomností. Pamatujte tedy například, že ve městě může kdykoliv přijít agresivní pes a těchto situací se vyvarujte.

Podle toho, na jak náročné podmínky psa připravíte, si budete moci být jistí, že pes povel splní a nikam neuteče.

Odložení - výdrž v polohách v sedě a v leže s odchodem od psa

Když už pes zvládne bez problémů vydržet v dané poloze ("sedni" nebo "lehni"), můžeme pomalu začít trénovat odchod od psa. Metodický postup je pro polohy v sedě a v leže velmi podobný, takže ho stačí vysvětlovat pouze pro jednu z těchto poloh. Lehce náročnější je pravděpodobně poloha v sedě a proto si celý postup vysvětlíme na ní. 

Psa povelem "k noze" posadíme do základní polohy podél naší nohy. Buďte důslední i zde. Dávejte si tedy pozor, zda pes i povel "k noze" vykoná tak, jak má, a kdyby náhodou ne, neodkládejte opravu cviku. Pokud pes na 100 % neovládá tuto polohu, neměli byste se pokoušet dostat dál ve výcviku. V tomto případě nejde o souslednost cviků. Jde ale o autoritu. I povely, které psovi dáváme před tím, než se dostaneme k nácviku samotného cviku, který chceme řešit, bychom měli důsledně opravovat. Pokud chyby ignorujete, podkopáváte si svoji vlastní autoritu. Výsledek celého cvičení pak může být negativní i když si myslíte, že v samotném odložení jste udělali pokrok. Buďte tedy detailisté. Pokud máte pocit, že byste se k samotnému odložení nedostali, tak nedávejte povel "k noze", ale situaci vyřešte třeba tak, že psovi dáte povel "sedni" (který by už přeci jen měl znát) a k psovi se zařadíte vy. Tímto způsobem se dostanete do základní polohy rychle a bez případného podrývaní své autority při ignoraci chyb psa v předešlém cviku. Toto neplatí pouze v tomto případě, ale při jakémkoliv cvičení. Psa nezapomeňte pochválit po správném vykonání prvního cviku ("k noze" nebo "sedni"), abyste jasně oddělili, kdy začínáte dělat něco nového a psa nepřipravili o pochvalu za správně provedený cvik. 

Když pes sedí u vaší levé nohy, řekněte povel "sedni" (v případě vašeho přiřazení ke psovi povel klidně zopakujte) a postavte se přímo před psa - čelem k němu. Ne moc daleko a ani moc blízko, cca 20 cm od jeho čumáku. V duchu napočítejte do tří a zařaďte se zpět do základní polohy vedle psa po jeho pravém boku (vaší levé noze). Pokud pes toto vydrží, moc ho pochvalte, pohlaďte, odměňte a uvolněte ("volno"). Dávejte si pozor na to, abyste psa nechválili moc brzo. Nechvalte psa, když si před něj stoupáte, ani když před ním stojíte, a hlavně ne, když se vracíte zpět do polohy. Psa pochvalte až když jste zpět ve výchozí poloze (narovnaní). Většinou se lidé neudrží a psa začnou chválit už při návratu do základní polohy. Pomáhá proto se nejprve zařadit, narovnat, podívat se před sebe (psa sledovat periferním viděním a ne přímým pohledem) napočítat jednadvacet a pak psa pochválit. Tato vteřina většinou pochvalu dostane do správného načasování. Pokud to takto nebudete dělat, pes se vám bude z polohy zvedat už při vašem návratu a to je špatně. 

Takhle vypadá postup, když se psovi cvik povede. To se ale určitě nestane na první pokus. Většinou se vám pes zvedne v momentě, kdy uděláte první krok. Tehdy následuje "fuj" nebo "ne" (podle toho, co používáte), psa bez povelu opravíte (posadíte zpět do polohy přesně tak, jak byl) a pokusíte se celý cvik dokončit. Takhle psa můžete opravovat x-krát, než se vám vůbec podaří před psa postavit. Buďte tedy klidní, trpěliví a psa pouze opravte (zatím bez korekce). O to víc se pak radujte, když se to psovi povede, a dejte mu to najevo při pochvale. 

Když pes zvládne tento první krok, tak celý proces můžete postupně ztěžovat. Místo postavení se před psa, ho můžete obejít kolem dokola. Nejprve jednou, pak třeba i dvakrát. Když zvládne tuto změnu, postavte se opět před psa, ale o krok dál. Příště si stoupněte o tři kroky dál a přespříště o čtyři. Postupně tak vzdálenost prodlužujte. Podobně, jak se zvedá náročnost cviku (větší vzdálenost a delší časová prodleva), se zvedá i korekce v případě, kdy pes polohu opustí. Už psa pouze neopravíme, ale provedeme korekci. Jak pes začíná chápat o co jde, tak se zvyšuje i razantnost korekce. Nejprve totiž pes nezůstal v poloze, protože nevěděl, co po něm chceme, není tedy důvod pro korekci. Když už ale ví, co po něm chceme a stejně se zvedne, musíme mu ukázat, že povel nejenže vykonat může, ale dokonce musí.

Při nácviku odložení vždy platí zásada, že je lepší cvik ztížit pouze tak, aby ho pes zvládl udělat a vy jste ho mohli na konci pochválit. Jinými slovy, pokud psa musíte desetkrát opravit, postupujete moc rychle. Výjimkou je úplný začátek, kdy pes nic nechápe. Tam tato situace může nastat. Proto taky psa v této fázi pouze opravujeme bez jakékoliv korekce a stresu. Je tedy lepší se vzdalovat po krůčcích a čas prodlužovat pouze po troškách, než si hned stoupnout deset kroků vzad. Když už pes chápe, co má dělat, začneme opravu doprovázet korekcí. Pokud to uděláme tímto způsobem, pes nebude frustrovaný z korekce, protože přesně ví, za co korekce přišla. Příště se tak korekci vyhne tím, že povel uposlechne. Frustrace by přišla v případě, že bychom ho potrestali za něco, co nechápe.

Odložení - výdrž v poloze v leže

Obdobně jako jsme psovi vysvětlovali, že musí setrvat v poloze v sedě u vaší nohy, tak psovi vysvětlíte polohu "lehni" podél vaší levé nohy. Při poloze lehni si musíme ale dát pozor na to, aby si pes lehal tak, jak má.

Ze základního postavení (pes sedí těsně vedle vaší levé nohy) psa chceme položit tak, aby ležel rovnoběžně ve směru vašeho těla. Zásadní je, aby se pes neplazil dopředu, nelehal si napříč přes vaše špičky, nelehal si na jedno ze stehen zadních běhů anebo se vedle vaší nohy neválel na boku. Takové chovaní se vyplatí vždy opravit tak, aby pes ležel podle levé nohy tak, jak má.   

Při vyslovení povelu "lehni" pouze periferním viděním kontrolujeme, zda pes povel vykonal tak, jak měl. Pokud ano psa pochválíme a odměníme ho. Dáváme si pozor, abychom psa pochvalou nezvedali. Hladíme psa od krku k zadku, čímž ho spíše "uzemňujeme" a odměnu mu nedáváme do pusy, ale na zem mezi jeho packy. Tak si ji pes sežere v leže a nemá tendenci se zvedat. Pokud by se pes přeci jen zvedl, řekneme důrazně "fuj" a psa vrátíme, bez dalšího opakování povelu, zpět do polohy v leže podél naší nohy.

Psovi jednotlivé polohy teprve vysvětlujeme. Proto si je v této fázi potřeba udržet klid a trpělivost. Psa bez zbytečného nátlaku opravit a vrátit do polohy, kterou po něm vyžadujeme. Pokud se vám psa nedaří do polohy v leže vrátit "něžně", chytněte vodítko těsně u obojku a škubnutím za obojek směrem k zemi psa položte. Vysvětluji to proto, že hodně lidí má tendenci na psa shora tlačit. Nejen, že to pravděpodobně nedělá moc dobře páteři psa, ale je to navíc i kontraproduktivní. Pes zákonitě proti tlaku reaguje tlakem a vzpírá se zpět vzhůru. Škubnutí vodítkem směrem od krku k zemi je mnohem efektivnější a pro psa i lepší korekcí.   

Pokud si pes lehá tak jak má, můžeme postupně natahovat výdrž. Naprosto obdobným způsobem jako u polohy sedni. Hlídáme si postavení těla, abychom se nad psa nenakláněli a psa sledujeme periferním viděním. Pokud pes povel vykoná tak, jak má, pak s pochvalou vteřinu počkáme (v duchu napočítáme jednadvacet) a s tímto drobným zpožděním psa pochválíme. Psa ale pouze pochválíme. Neuvolňujeme ho z polohy. Pes by měl tedy i po pochvale zůstat ležet. Pokud se začne zvedat, s důrazným "fuj" psa opravíme. Pokud v poloze vydrží, postupně se narovnáme, napočítáme do tří a psa opět pochválíme. Interval postupně natahujeme. Vždy po několika opakovaní pochvaly za výdrž v dané poloze, psa s pochvalou a odměnou uvolníme a necháme "odpočinout". Se psem si buď pohrajeme nebo ho necháme proběhnout, než se ke cvičení výdrže opět vrátíme.  

Odložení - výdrž v poloze v sedě + pozornost psa

Než si řekneme, jak psovi vysvětlit, aby setrval na místě, tak ho potřebujeme naučit, aby setrval v polohách, které mu určíme. Jinými slovy, pokud dáme psovi povel "lehni" (respektive "sedni"), pes by měl v poloze zůstat, dokud ho neuvolníme nebo dokud nedáme další povel. 

Začneme opět ze základního postavení. Na povel "k noze" by se měl pes umět přiřadit k levé noze (viz Chůze u nohy - první váze). Pes (na vodítku) tedy sedí po našem levém boku těsně u naší nohy a jeho ramena jsou na úrovni našich kolenou.  Při nácviku si hlídáme polohu našeho těla. Jsme narovnaní a nad psa se nijak nenahýbáme. Psa nejprve potřebujeme naučit, aby v poloze "sedni" bez problémů vydržel i delší dobu. Zatím tedy trénujeme pouze výdrž v základním postavení. S povelem "k noze" by měl pes ideálně sedět u nohy a sledovat psovoda a ne okounět po okolí. Pokud pes vstane nebo si lehne, následuje důrazné "fuj" a oprava psa (bez jakýchkoliv dalších povelů zpět do základní polohy). Pokud pes kouká okolo a nevěnuje nám pozornost, tak klidně vyčkáme, dokud jeho pozornost (pohled do našich očí) nezískáme. Zprvu můžeme čekat dlouho, takže to chce hodně trpělivosti. Psa ale nijak neupozorňujeme. Pokud pes sedí u nohy, jednoduše jen čekáme, až se na nás podívá. Kdyby při čekání změnil polohu, pouze psa s doprovodným "fuj" opravíme. Dříve nebo později se pes z polohy bude chtít dostat. Pokud mu nedovolíme jen tak odejít (při změně polohy ho opravíme), tak začne hledat oporu u nás (u psovoda) a podívá se nahoru, co že to tedy vlastně po něm chceme. V ten moment, kdy se pes podívá nahoru do našich očí, psa pochválíme, odměníme a uvolníme slovem "volno". 

Ani uvolnění "volno" neopakujeme! Řekneme ho jen jednou a odejdeme z místa. Na psa nevoláme ani mu nedáváme jiné povely. Pes dost možná nebude vědět, co "volno" znamená a zůstane sedět. Dříve nebo později se ale sám zvedne. Tím, že ho neopravíme a nevrátíme zpět do polohy, mu jasně říkáme, že po uvolnění slovem "volno" si může dělat, co chce. Bude mu to chvíli trvat. Pokud ale cvičení budete opakovat, pes to dříve nebo později pochopí. 

Vraťme se ale k nácviku výdrže. Po určité pauze, kdy si pes něco očuchá nebo si s vámi pohraje, můžete pokračovat v nácviku výdrže v základní poloze. S povelem "k noze" by se měl pes přiřadit těsně k levé noze.  Pokud se pes přiřadí a nekouká na vás, celý výše popsaný proces opakujte (čekejte až se podívá). Pokud se pes dívá, tak s pochvalou vydržte dvě vteřiny a následně psa pochvalte, odměňte a opět se narovnejte. Pokud se pes opět dívá, s drobnou prodlevou ho opět pochvalte a odměňte. Podle citu vždy po čase psa po pochvale a odměnění uvolněte a nechte ho přijít zase na jiné myšlenky. 

Interval postupně prodlužujte tak, aby výsledkem bylo, že pes bude sedět klidně vedle vaší nohy a ideálně se na vás bude dívat.  

Odložení

Další věcí, kterou se vyplatí psa naučit, je tzv. odložení. Mluvím-li o odložení, mám na mysli setrvání psa na místě, které mu určíte, po dobu než se k psovi vrátíte a "uvolníte ho" nebo než psovi dáte jiný povel. Situace, kdy se vám tento povel bude hodit, asi nemusím moc popisovat. Je jich spousta. Od odložení psa, když jdete nakupovat, až po odložení psa, když si chcete s někým popovídat, bez nutnosti stále psa okřikovat a pozorovat, jestli nedělá něco, co by neměl. 

Mezinárodní kynologická federace (FCI) a i Český kynologický svas (ČKS) ve svých zkušebních řádech rozlišují dva typy odložení - krátkodobé a dlouhodobé. Toto rozlišení je celkem užitečné a i v praxi se vám bude hodit. Proto si následující povely vysvětlíme obdobně. 

Krátkodobé odložení = povel "sedni", "lehni", "stůj"

Kratkodobým odložením se myslí setrvání psa v poloze, ve které psa opouštíte. Zkušební řády rozlišují tedy odložení "v sedě", "v leže" a "ve stoje". Při ktrátkodobém odložení by pes měl zůstat přesně v té poloze, ve které jste mu určili, a čekat buď na váš opětovný příchod nebo ná váš další povel. Jinými slovy z krátkodobého odložení psa můžete přivolat (nebo má dát jiný povel). 

Dlouhodobé odložení = povel "zůstaň"

Při dlouhodobém odložení se pes odkládá vždy v leže. Pes si na rozdíl od krátkodobého odložení může lehnout na stehno jedné ze zadních nohou a udělat si tak polohu dlouhodoběji pohodlnější. Při dlouhodobém odložení psa nepřivoláváme a ani mu nedáváme žádné další povely. Vždy se tedy vracíme zpět k psovi, kde ho pochválíme za vykonání povelu, a teprve tehdy buď psa "uvolníme" nebo dáváme další povely. 

Pro naše účely si vysvětlíme "krátkodobé odložení v leže" a "dlouhodobé odložení". "Krátkodobé odložení v leže" je metodicky téměř totožné s "krátkodobým odložením v sedě". Zvládnete-li tedy jedno, zvládnete i druhé. "Odložení ve stoje" je opět podobné, pes ale musí znát polohu "stůj", respektive povel "vstaň", a obecně je pro psa trošku složitější. Je totiž potřeba, aby pes opravdu stál a neposouval se ani o malé krůčky, což si žádá více trpělivosti, času a také vysvětlování. Z praktického hlediska se tato poloha určitě hodí, ale pro naše účely už lehce přesahuje rámec toho, k čemu slouží tento blog. Proto se jí prozatím věnovat nebudeme a případně ji dovysvětlíme časem, až obsáhneme i jiné povely s větší prioritou a důležitostí. 

Shrnutí

To co jsem se  v minulých příspěvcích pokusil popsat, považuji za základní minimum, které by měl ovládat každý pes a hlavně jeho pán. Je to zároveň takové minimum, které pokud spolehlivě zvládnete, tak vám zajistí relativně bezproblémové soužití se psem a nestresové procházky. Víc v podstatě nepotřebujete. Podmínkou je samozřejmě to, že pes každý z povelů respektuje natolik, že si můžete být vykonáním povelu jistí za každých okolností. To, že pes vykoná povel, když mám v ruce pamlsek a zrovna není nikdo okolo, neznamená, že daný povel ovládá. Na povel musí reagovat opravdu ve všech situacích. Teprve tehdy můžete říct, že máte povel zvládnutý. 

Respektování chodníku = nejpraktičtější povel

Respektování chodníku vám ve městě zajistí, že pes má skoro vždy jasně vymezené pole působnosti. Ve městě téměř vždycky dříve nebo později narazíte na silnici, kam pes nemůže vstoupit jinak než u vaší nohy. Nemusíte se tedy bát, že vám pes někam uteče nebo že skočí do silnice a porazí ho auto. Je to asi jedna z nejpraktičtější věcí, kterou můžete svého psa naučit. Ve městě vám to velmi usnadní život.

"Lehni" jako záchranná brzda = nutnost

Pokud se cokoliv stane a vy potřebujete psa okamžitě zastavit, tak tento povel je vaší záchrannou brzdou. Psi na něj relativně dobře reagují a je pro ně mnohem jednoduší než přímé odvolání. Pokud ho pes bude spolehlivě ovládat, pak je váš pes ovladatelný. Vždy ho můžete zastavit.

Přivolání = velký pomocník

Přivolání je snad nejtěžší povel, který můžete psovi dát. Pokud tento povel spolehlivě ovládáte, myslím, že si můžete gratulovat. Přivolání vám může případné nepříjemné situace hodně usnadnit a je pro vás velkým ulehčením. Samozřejmě opět mluvím o stoprocentním přivolání. Tedy i tehdy, když je pes hodně rozptýlen a přijít se mu zrovna vůbec nechce. 

Chůze u nohy = kultivované vystupování

Pokud vás je pes schopný následovat u vaší nohy, tak nejen že to velmi zpříjemní jakoukoliv procházku se psem, ale zároveň to na okolí působí relativně spořádaným dojmem. Bez větších problém se tak jste schopni dostat se psem do míst, kde můžete psa pustit "na volno" a procházku si tak zároveň také užít.

Výše zmíněné věci považuji za nutné minimum, které by jste se měli naučit ovládat a hlavně je naučit svého psa. K tomu, abyste byli schopni, tyto povely psa naučit, musíte být DŮSLEDNÍ a DISCIPLINOVANÍ. Pokud v sobě důslednost a disciplínu nenajdete (jinými slovy budete líní být důslední a disciplinovaní), tak tyto základní povely buď nikdy nezvládnete nebo je váš pes nebude ovládat stoprocentně. Jakákoliv nedůslednost (vaše lenost), které se ve výcviku budete dopouštět, se vám v budoucnu vrátí tak, že naučit daný povel vám zabere buď desetkrát více času nebo ho pes nikdy nebude ovládat stoprocentně. Vždy se tedy zamyslete, jestli se vám vyplatí (ať už správné nebo špatné) chování psa ignorovat.  

Pokud vám něco nejde a pes něco neumí nebo nechce umět, nehledejte chybu v psovi, ale v sobě. Vy jste příčinou nezdaru vašeho výcviku, ne váš pes. Až budete naštvaní, že vás pes neposlouchá, nadávejte sami sobě. Vy jste jediný zdroj problému.

Připomínám jen, že veškerý text, který jsem zde psal v minulých příspěvcích, jsem psal s tím, aby poskytl alespoň ty nejdůležitější základní informace, které mně při výcviku pomohli a fungovali pro mne. Informace ale rozhodně nejsou úplné a vyčerpávající. Metod je navíc spousta a netvrdím, že ty, které jsem já popisoval, jsou ty nejlepší. Nicméně u mne fungovaly. Proto doufám, že by mohly alespoň pomoci i ostatním. Stále ale platí to, co jsem psal hned v prvních příspěvcích. Nejlepší možnou variantou je vždy "cvičák", kam by měl zajít každý člověk, který si pořizuje psa. 

V příštích příspěvcích se pokusím vysvětli několik povelů, které by vám soužití se psem mohli ještě více usnadnit a zpříjemnit. Pokusím se například vysvětlit, jak psa naučit, aby setrval na místě, které mu určíte, jak psa naučit aportovat, jak psa zklidnit, když jste například u veterináře a další věci, které se mohou v životě hodit. Čas od času se budu dále snažit upozorňovat na nejčastější chyby, které lidé při výchově psa dělají.     

Chůze u nohy (druhá fáze)

V minulém příspěvku jsme si vysvětlili, jak psovi vysvětlit, co to je povel "k noze" a jakou po něm vyžadujeme polohu při tomto povelu. Podobně jako v předešlých cvičeních, tak i v tomto se postupně dostaneme do fáze, kdy pes nebude ochotný cvičit a to ani za pamlsek. Do těchto situací se dostaneme, když na psa bude působit nějaké vnější rozptýlení (cizí psi, hrající-si děti, prostě cokoliv, kam se pes bude chtít rozběhnout). V těchto situacích psovi musíme vysvětlit, že pokud má povel "k noze", tak se z polohy nesmí vzdálit. 

Psa posadíme do základní polohy (sedící po vaší levé noze). Vodítko držíme v pravé ruce tak, aby bylo mírně prověšené a nevyvíjelo jakýkoliv tlak na psí obojek. Levou ruku máme volnou proto, abychom psa mohli pohladit nebo poplácat při pochvale anebo tlesknout levou rukou do stehna, když budeme dávat povel "k noze" (tlesknutí = tzv. posunkový povel, samotný povel = zvukový povel). Zvláště v začátcích toto tlesknutí do stehna psovi pomůže, když se bude snažit najít tu správnou polohu, kterou po něm vyžadujeme. V neposlední řadě nám volná levá ruka pomůže, když bude potřeba upravit polohu psa tak, aby seděl jak potřebujeme. 

S povelem "k noze" a tlesknutím levou rukou do stehna se rozejdeme. Pokud nás pes následuje v poloze u nohy (tak jak jsme ho to naučili v první fázi), psa chválíme a za stálé chůze můžeme pohladit nebo poplácat. Pokud pes napne vodítko a zatáhne (je jedno jestli dopředu, dozadu nebo jakkoliv jinak), tak vodítkem škubneme. Klíčové je, abychom se se psem nepřetahovali. Za vodítko tedy netaháme ale škubeme! Pes by se po této korekci měl vrátit zpět do polohy, kterou po něm vyžadujeme a kterou jsme mu v první fázi vysvětlili. Pokud se do polohy vrátí, psa opět pochválíme a poplácáme. Pokud se do polohy nevrátí, tak korekci (škubnutí za vodítko) zopakujeme s větší razancí. 

Cílem korekce je psa usměrnit zpět do polohy, kterou po něm vyžadujeme. Pokud se pes lehce vychýlil z polohy, stačí lehounké upozornění. Pokud pes vidí někde jiného psa a vůbec nevnímá, pak je korekce velmi razantní. Rozhodně se nenechte psem vláčet po chodníku. Pokud kdykoliv tato situace nastane, tak za vodítko škubejte tak dlouho, dokud ho pes znovu nepovolí a nezařadí se tam kam má. Pozor na tahání. Velmi často lidé za vodítko tahají, což pro psa není žádná korekce. Je tedy důležité s vodítkem škubnout a ne se se psem přetahovat.  

Pokud se pes vrátí zpět do polohy u vaší nohy, neměli byste zapomínat na pochvalu a to jak slovní, tak fyzickou (pohladit nebo poplácat psa). Vodítko by mělo být při chůzi prověšené. Napnout by se mělo jen, když provádíte korekci.

Není to žádná věda. V první fázi psovi vysvětlíte povel pomocí pamlsku. Bez jakéhokoliv stresů a s radostí. Tuto fázi byste měli trénovat tak dlouho, dokud pes nebude opravdu spolehlivě vědět co to povel "k noze" znamená. Ve druhé fázi psovi pouze zakážete povel porušit a jeho případné porušení si rozhodně nenecháte líbit. 

Povel "k noze" by měl být na to, aby jste se bez problémů dostali tam, kam potřebujete a pes vás poslušně následoval. Rozhodně ale není na to, aby po celou dobu procházky šel pes podle vaší nohy. To by vás pes moc rád neměl. Při povelu "k noze" by tedy pes neměl vykonávat jakoukoliv potřebu. Na vykonání potřeby mu dejte dostatek času před nebo po. Ideálně (pokud zvládáte předchozí povely, které jsme si vysvětlovali), psa pusťte z vodítka a dejte mu dostatek času, aby potřebu vykonal. Pokud nejste v situaci, kdy psa můžete pustit na volno, pak můžete psa "uvolnit" povelem "volno" a nechat ho, se pohybovat v rámci délky vašeho vodítka. Pes si tak může dělat co che a nemusí nutně sedět nebo jít u vaší nohy. Pokud by vás pes někam začal tahat, pouze si to nenechte líbit a vodítkem opět škubněte. 

  

     

Chůze u nohy (první fáze)

Chůzi u nohy učím v zásadě dvěma různými metodami, popřípadě tyto metody kombinuji s měnícím se věkem psa. Každá se hodí jindy. Metodu pak volím podle povahy psa, jeho věku a toho co chci se psem dělat. Pro psa s kterým chcete dělat sportovní kynologii, bych zvolil jinou metodu, než pro psa od kterého očekáváte, že bude poslouchat hlavně na procházce (stejně jako u jiných povelů). 

Jelikož tento blog není určený lidem, kteří se psům už nějakým způsobem více věnují (například právě tak, že se psem dělají sportovní kynologii nebo se psem už třeba chodí na cvičák), ale spíše začátečníkům, budu se zaměřovat na předpoklad, že se psem neplánujete závodit a budu se soustředit hlavně na to, aby pes chodil u vaší nohy. Při chůzi tak nebudeme vyžadovat jakékoliv další požadavky na oční kontakt (který je dnes vyžadován ve sportovní kynologii). I přesto ale vysvětlím metody obě. Metoda, která se hodí spíše pro sportovní psy se dá skvěle využít u štěňat nebo psů kteří mají hodně mírnou povahu a i při menším tlaku přechází do útlumu. Tuto metodu, pak můžeme i vnímat jako určitou první fázi metodiky výcviku chůze u nohy, kdy psovi vysvětlujeme co to vůbec povel "k noze" znamená. Naopak metoda druhá je lepší pro běžné procházky nebo pro už odrostlá štěňata okolo jednoho roku a více. Tu můžeme vnímat jako fázi druhou. Pokud máte ale psa, který je starší více jak rok, není nijak submisivní povahy a se psem neplánujete v budoucnu závodit nebo dělat zkoušky, můžete začít rovnou u "fáze dvě", která by měla být dostačující a praktičtější. Pro psy, se kterými by jste měli ambici dělat zkoušky, bych pak doporučoval ale jiný postup. První fáze je ale v zásadě stejná. 

První fáze

V této fázi psovi vysvětlujeme co po něm chceme. Budeme potřebovat relativně velké množství pamlsků, které psovi opravdu chutnají. Jako pamlsek se mi  nejvíce osvědčila  šunka. Psům hodně voní, je chutná a má větší výpar pachu než suché pamlsky, což způsobuje, že ji většina psů má radši než různé jiné "suché" pamlsky. Nezbytnou nutností v této fázi je, aby psi pamlsky opravdu chtěli a to strašně moc. 

Šunku si natrhejte na kousky a sevřete ji v levé dlani tak, aby se pes mohl dostat pouze k těm kouskům, které mu chcete dát a ne ke zbytku, který máte sevřený v dlani. Najděte si systém, abyste mohli psovi průběžně popouštět další kousky, když ty první sežere nebo udělá něco co se vám líbilo. Toto sice vyžaduje trochu zručnosti, ale způsobí, že pes může postupně užírat pamlsky, které máte v dlani a vy nemusíte vždy sahat pro další do kapsy a přerušit tak cvik. 

Psa si posaďte do základní výchozí pozice vedle vaší levé nohy, tak aby jeho ramena byla v ose s vašima nohama. Levou ruku s pamlsky pak dejte před jeho čumák. V této poloze si ji v hlavě zafixujte a snažte se polohu neměnit. Jakmile ruku dáte psovi před čumák, měl by se začít zajímat o pamlsky. Počkejte až vám ruku začne olizovat a začne se snažit dobýt do vaší dlaně, která je stále ve stejné pozici. Když pes začne jevit zájem a do dlaně se dobývat, tak psa pochvalte a kousek šunky mu popusťte. Takhle si se psem chvilinku hrajte a až se pes začne systematicky dobývat do vaší dlaně, kde postupně bude vyžírat pamlsky, tak se s povelem "k noze" pomalinku rozejděte, tak aby pes měl stále přilepený čumák ve vaší dlani, snažíc se pamlsky vydolovat ven. Pokud je pes ve správné poloze (u vaší nohy - ne nějak na šikmo nebo jinak špatně), tak psa neustále chvalte a povzbuzujte. Dejte mu najevo, že to co dělá, po něm chcete. Pokud by se z polohy vychýlil, jednoduše přestaňte chválit a psa odměňovat. Dejte mu čas, ať se vrátí a najde si polohu u vaší nohy, kde ho opět začnete chválit, povzbuzovat a odměňovat. Kdyby se pes opožďoval, tak na psa nečekejte, jděte stále stejným tempem (kterým mu utečete, pokud bude pomalejší) a nechte ho. ať on si vás sám opět dožene. Základem samozřejmě je, že máte v dlani takové pamlsky, po kterých pes touží, chce je a je ochoten pro ně být trochu aktivní. 

Tímto způsobem si s pejskem můžete hrát. Nejprve stojíte, pak se začnete rozcházet, budete chodit, zatáčet a časem třeba i couvat. Psa jednoduše odměňujete jen tehdy, když je v poloze, kterou od něj očekáváte. Ne když se do ni blíží, ne když se ji snaží najít, ale až tehdy, když v poloze (u vaší nohy) už je. Při zastavení vyžadujte, aby si pes sedl. Povel ale neříkejte. Jednoduše počkejte až si pes sám sedne a teprve pak s pochvalou popusťte další kousek šunky. Tímto způsobem, s čumákem psa přilepeným ve vaší dlani můžete trénovat chůzi, obraty nebo různě i couvat. Zkrátka psovi ukážete jakou polohu po něm chcete při povelu "k noze". Povel by měl tedy zaznívat vždy při rozcházení a můžete ho doplnit také při změně směru, obratu atd., tak aby si ho pes zafixoval. 

Do silnice pouze u nohy pána, jinak NE! (třetí fáze)

Po důkladném procvičení druhé fáze, by měl pes už chápat, co je chodník, co silnice a že do silnice se vstupuje pouze vedle nohy pána. Třetí fáze je tedy o tom, ukázat psovi, že do silnice nesmí za žádných jiných okolností a také o tom procvičit se psem nějaké opravdu těžké situace. 

V předchozích fázích jsme psovi vysvětlovali, co po něm chceme, proto byl náš přístup umírněný a trpělivý. V této fázi, by pes už měl jasně vědět, že do silnice nesmí. Naše korekce (v případě nekázně) by tak měla být mnohem razantnější. Jinými slovy se budeme už sakra hodně zlobit. Nesmíme ale zapomenout na to, že mezi jednotlivými fázemi nejde udělat schod, ale musí se plynule přejít z jedné do druhé. Výklad jsem rozdělil na jednotlivé fáze pouze pro jednoduší pochopení, měli by na sebe ale plynule navazovat. Budeme tedy stále potřebovat trpělivost, ale případnou nekázeň budeme řešit mnohem razantněji (vytřepáním za kůži anebo opakovaným  razantním škubnutím za obojek - oboje doprovozené velmi důrazným "FUJ"). Přičemž razantnost musí být taková, aby psovi nestálo za to, aby se do podobné situace dostal znovu. V této fázi pes neřeší otázku, co může a co ne, ale řeší otázku, zda mu porušení námi nastavených mantinelů, stojí za trest, který bude následovat. Proto musíme dát psovi jasně najevo, že mu jeho krátkodobé rozptýlení nepřinese větší užitek než to, že přečká naší korekci. 

Tato fáze je založena na důslednosti a vyvolávání pro psa náročných situací na sebeovládání. Důslednost spočívá v tom, že psovi netolerujeme vstup do silnice, ani když se nám to nehodí (například na to nemáme oblečení nebo zrovna třeba telefonujeme), ani když nás to tolik nepálí (tady auta nejezdí, tak to takový problém není). Problém je to vždy! Korekce by měla být pořád stále stejně důsledná. 

Abychom si mohli být jisti, že pes nám bude respektovat chodník kdykoliv, musíme vyvolávat různé situace a respekt chodníku se psem trénovat. 

Provokace aportem nebo hračkou

Jako provokace nám může posloužit balonek nebo jiná pro psa oblíbená hračka. Pokud pes vběhne do silnice za hračkou následuje korekce, pokud ne přiřadíme se k psovi na hraně silnice, pochválíme ho a do ulice ho v pustíme tak, že s ním do ulice vkročíme, tak aby byl u naší nohy nebo aport sami zvedneme a jako odměnu mu ho hodíme zpátky na chodník. Při této provokaci si ale musíme dát pozor na několik věcí. 

Pes aport musí milovat a musí vědět, že je to jeho hračka. Pokud (zvlášť u malých štěňat) pes nemá hračku rád nebo k ní má jen lehký vztah, mohli bychom psovi hračku znechutit. Korekci by si nespojil se vstupem do silnice, ale se samotnou hračkou a už by jí nechtěl. Tato provokace je tedy vhodná pro psy, kteří mají vytvořenou silnou vazbu na hračku a nehrozí, že by jsme ji jakkoliv narušili. 

I tehdy pokud má pes silnou vazbu na hračku, musíme dávat pozor, abychom ji do silnice neházeli moc často. Chceme to zkusit jen čas od času. Pětkrát jí hodíme normálně, jako když si hrajeme a po šesté jí hodíme tak, aby spadla do silnice. Dobré je taky házet hračku na chodníku podél silnice. Pokud ji pes chytí na chodníku je vše v pořádku, pokud mu spadne do silnice a on bude muset do silnice vstoupit byť jen jednou packou, uděláme obrovskou scénu a provedeme razantní korekci. 

Doufám, že smysl a podstatu se mi podařilo vysvětlit. Další druhy provokací už tedy nebudu podrobně vysvětlovat a budu jen uvádět příklady. 

Ideální je využívat ostatních psů, kteří toto pravidlo nerespektují. Stoupněte si tak, aby se hra mezi psy odehrávala na hraně ulice. Pokud ostatní psi vběhnou do silnice, ten váš by měl zůstat na obrubníku. Pokud ano, nic neděláte, pokud ne, následuje korekce. Další cvičení může být takové, že psa dáte na jednu stranu ulice a sami půjdete po té druhé. Při jiném cvičení můžete poprosit nějakého známého, aby na psa zavolal, když stojí v ulici nebo je na její druhé straně. 

Do silnice pouze u nohy pána, jinak NE! (druhá fáze)

V minulém příspěvku jsem si řekli, že nejprve je nutné psa navyknout chodit do silnice pouze u nohy psovoda. Pokud toto po psovi vyžadujete už alespoň týden - 14 dní, můžeme pokročit do další fáze. Zde postupně začneme psovi zakazovat vstup do silnice ve všech ostatních situacích tak, aby do silnice vcházel pouze u naší nohy.

Pes stále ještě nechápe, že do silnice nesmí. Nemá tedy vůbec žádný význam, na psa vyvíjet jakýkoliv nátlak.  Zprvu je tedy potřeba být velmi trpělivý a nežádoucí činnost v klidu opravit. Pokud pes vleze do silnice v jiném okamžiku, než když je u naší nohy, musí nejprve následovat zákazový povel "FUJ", který vzápětí doprovodíme tak, že psa vezmeme a dáme zpět na chodník. Pes zprvu nebude chápat o co jde. Je tedy velmi pravděpodobné, že se hned otočí (hlavně štěňata) a do silnice s radostí vkročí zas. Celý proces tedy zopakujeme třeba i několikrát. Opět bez jakéhokoliv nátlaku, maximálně s větším důrazem na zákazový povel "FUJ". Tuto fázi je nutné několik dní procvičovat. Vyhlídnout si komunikace, které jsou ohraničeny obrubníkem, nejezdí zde moc aut a zde trénovat. Situace, kdy má pes tendenci vkročit do silnice, nyní můžeme začít uměle vyvolávat. Například tak, že když je pes v určité vzdálenosti od vás (není bezprostředně u vaší nohy), přeběhnete na druhou stranu ulice. Psa musíte neustále sledovat a v momentě, kdy vkročí do silnice, zakřičet důrazně "FUJ", psa trpělivě vrátit na jeho stranu ulice a vrátit se zpět na tu stranu, kam jste psovi utekli. Pokud pes vydrží počkat na druhé straně, můžete se vrátit, psa pochválit a odměnit, za to že to vydržel.

Na co si dávat pozor

Psa netrestejte ze to, že má nakročeno do silnice, ale za to, že do silnice vkročí. "FUJ" tedy musí přijít až tehdy, kdy pes udělá chybu. Nikdy ne tehdy, kdy se chybu chystá udělat. Nechcete do nekonečna chodit po ulicích a psa neustále varovat, že do silnice nesmí. Chceme ho naučit trochu samostatnosti. Proto korekce přichází až tehdy, kdy pes chybu skutečně udělá. Z toho také vyplývá, že v průběhu nácviku, by jste měli trénovat na ulicích, kde nejezdí auta. Tam kde hrozí riziko, že nečekaně auto pojede, mějte psa pro jistotu na vodítku. Pokud by jste to nedělali, budete se dostávat do situací, kdy budete muset psa preventivně varovat, když bude přijíždět auto a vy se budete bát, že vám pes vkročí do silnice. To ale není dobře. Pokud pes chybu neudělá (i když se ji chystá udělat), tak bychom situaci neměli řešit. Což samozřejmě nejde, pokud je pes na nejlepší cestě, vkročit do silnice přímo pod projíždějící auto. Proto se těmto situacím vyhýbejte a trénujte pouze tam, kde se toho nemusíte bát. Chyby tedy opravujeme až když nastanou a ne když se k nim schyluje.

S tím jak se zvyšuje počet našich trpělivých oprav ("FUJ" a následného vracení psa na chodník), bude pes postupně chápat víc a víc, že by do silnice chodit neměl. Postupně (po malých krůčkách) tedy budeme zvyšovat nátlak při porušení stanovených pravidel. Nejprve budeme klást větší důraz na zákazový povel "FUJ", časem připojíme méně šetrný návrat na chodník (psa tedy na chodník nedoneseme nebo neodvedeme, ale malého pejska na chodník nešetrně popostrčíme a velkého psa s malým škubnutím za obojek dotáhneme na chodník). Pes postupně začne chápat, že se nám nelíbí, když vstupuje přes obrubník sám. Postupně tedy zvyšujeme korekci při jeho překročení v nepravou chvíli tak, že časem (nezapomeňte na postupné kroky) se už budeme pořádně zlobit a nekázeň potrestáme třeba důrazným škubnutím za obojek.

Psa bychom ale neměli zapomínat chválit při vstupu do silnice u naší nohy. Tam by mu mělo být vždy dobře. Časem pes začne tuto polohu sám vyhledávat, když se budete blížit k přechodu nebo když pochopí, že chcete přejít. Za takovéto jednání psa samozřejmě vždy pochválíme a odměníme.

POZOR

Psa neodměňujeme za to, že nepřeběhl na druhou stranu silnice za psem nebo že nevkročil do silnice za balonkem. Toto jednání a jemu podobné je samozřejmostí a nechválíme za něj! Pouze provedeme korekci, pokud pes pravidlo poruší.

Psa můžeme pochválit tehdy, když ho necháme na jedné straně chodníku, přeběhneme na druhou a pes vydrží na své straně. Po našem návratu na jeho stranu silnice ho pochválíme a odměníme. Jindy ale ne. Pozor také na to, když by pes vkročil do silnice těsně předtím, než se vrátíte na jeho stranu silnice. I to je nekázeň. Psa chválíme tedy až v momentě, kdy se dostaneme zpět na jeho stranu silnice. Žádné pokřikování pochvaly z druhé strany silnice není žádoucí. Psa tím zpravidla jen vyprovokujeme k vkročení do silnice a pak jen bude zmatený, zda se tedy radujete nebo jste naštvaní. Chválíme tedy až tehdy, když se vrátíme na chodník, na kterém na nás pes čeká.

Důslednost je samozřejmostí a potom co jsem ji v předešlých příspěvcích zmiňoval snad všude, očekávám, že chápete její důležitost. Přeji hodně trpělivosti při nácviku a příště poradím několik cvičení, které v psovi tento návyk ukotví tak pevně, že se ne něj budete moci spolehnout a ve velmi náročných situacích.

Do silnice pouze u nohy pána, jinak NE! (první fáze)

V minulých příspěvcích jsme si vysvětlili, jak psa naučit povel lehni a jak se psem trénovat přivolání. Pes, který žije ve městě, by také ale měl bezpodmínečně respektovat chodník a do silnice vstupovat pouze po boku svého pána. Je to neuvěřitelné zpříjemnění jakékoliv procházky a navíc bezpečnost pro vašeho psa. Pokud žijete ve městě, jako je Praha, pes má navíc vždy vymezený prostor, kde se může pohybovat. Když pak jdete na procházku, víte kde přesně psa najdete a kam už vám neuteče. Ve městě je totiž téměř vše (vyjma parku) vymezeno silnicí a tedy i obrubníkem. Takovéto respektování chodníku se dá navíc psovi vtisknout tak silně, že se na chodníku zastaví i tehdy, když si hraje se psem, běží za míčkem anebo na druhé straně silnice právě běží kočka. Výmluvy tipu: "na to se nemohu spolehnout" nejsou vůbec na místě. Na vše se můžete spolehnout tak, jak se můžete spolehnout sami na sebe a svoji důslednost při výchově. Netvrdím, že nemůže nastat situace, kdy se pes do silnice dostane. To rozhodně nemohu slíbit. Řekl bych, že taková situace se ale dá přirovnat k situaci, kdy se tam nechtěně dostaneme mi sami (lidé), když například nedáváme pozor, něčeho se lekneme nebo nás jiné okolnosti do silnice donutí odskočit. Pokud bychom se ale obávali i těchto situací, nemohli bychom sami vyjít na ulici. Naučit psa respektovat chodník a nevstupovat do silnice je, dle mého názoru, jedna z nejužitečnějších věcí, které jsem svého psa naučil.  

Pro zjednodušení metodiku opět rozložím do několika fází. V té první nám půjde pouze o to, aby si pes zvykl, že do silnice se chodí vždy těsně u vaší levé nohy. Nic jiného po něm zprvu nebudeme chtít. Pouze, když se blížíme k silnici, tak si psa chytíme a do silnice vstoupíme bez jakéhokoliv povelu s ním těsně u levé nohy. Psa můžeme mít na vodítku nebo ho pouze lehce přidržet rukou, zkrátka chceme jen, aby obrubník přecházel po boku naší levé nohy. Celý proces by měl být nenásilný a pro psa příjemný, tak aby mu poloha u vaší nohy nevadila, ale naopak aby mu byla příjemná. Občas můžete psa v této poloze při vstupu do silnice pochválit a odměnit. Odměna sice nemusí být nutně při každém přecházení. Zprvu by ale měla být častější, tak aby psovi poloha u vaší nohy byla opravdu příjemná a příště se na ni těšil. 

Zatím psa nechceme trestat za porušení tohoto pravidla. Pokud s tímto povelem začínáte, nemůžete čekat, že vás pes pochopí hned první den. Proto si prvních pár týdnů jen hlídejte, aby pes vcházel do silnice vedle vás. Pokud to neuhlídáte, situaci zatím neřešte a rozhodně ne násilně. Situacím je ale třeba předcházet a minimalizovat je tak, aby pes vždy vešel do silnice  u vaší nohy. Pokud tedy vidíte, že se blížíte k přechodu, psa si chyťte na vodítko a nechte ho běhat na nataženém vodítku. Při vstupu do silnice si psa nenásilně přitáhněte, u nohy ho pochvalte, poplácejte a teprve, když pes bude vedle vaší nohy, vstupte do silnice. I kdybyste ho měli u nohy lehce přidržovat. 

Po vstoupení do vozovky, můžete psa uvolnit a nechat ho přeběhnout silnici na volno. Jde pouze o to, aby pes věděl, že nám jde o první krok. Nemusíte ho nutně převádět přes celou silnici. Naopak je to spíše na škodu.

Příště si řekneme, jak psovi zakážeme jakýkoliv jiný vstup do vozovky, než ten u vaší nohy. Pokud ve výcviku budete důslední, časem se dostanete do fáze, kdy pes bude běhat vždy na daném místě ohraničeném silnicí a když začnete přecházet, sám se zařadí vedle vás a po vstoupení do vozovky, se opět odpojí a přeběhne na druhou stranu. To vše bez vašeho povelu nebo jiného přičinění. 

Přivolání - největší chyby

V minulých příspěvcích jsem se pokusil vysvětlit, jak správně postupovat při nácviku přivolání, respektive povelu "ke mně". Byla to relativně suchá a nezáživná teorie, která je ale potřebná k tomu, abyste pochopili, jak systém funguje. Nyní se podíváme na to, čeho bychom se měli při nácviku nebo následném vyžadování povelu vyvarovat.  Jde v podstatě o seznam věcí, které denně vídám na procházce v parku u lidí, kteří se diví, jak je ten pes blbý, že neposlechne. Nevím, jestli sami netuší, že to jsou oni, kdo je blbý nebo sami sebe přesvědčují o tom, že je to skutečně ten pes a ne oni.

Pro začátek jedno takové "moudro". Měli bychom si všichni uvědomit, že pokud pes něco neumí nebo mu něco nejde, pak je to v 99,99% naše chyba a ne jeho. Jde totiž o naší neznalost, neschopnost pochopit odlišné povahy psů nebo naši nedůslednost. Vždy bychom tedy měli hledat problém u sebe v naší výchově a v naší osobě, nadávat sobě a ne psovi. Já sám mám svého prvního psa, který je ještě navíc velmi mladý. Každý den se tedy stále učím a poznávám nové způsoby a metody výchovy psů. Snažím se tedy v první řadě vzdělávat sám sebe. Pouze díky tomu, že jsem tomuto zájmu naprosto propadl a věnuji mu mnohem více času než většina ostatních pejskařů, si myslím, že mohu poradit alespoň té velké většině, která nechce nebo třeba ani nemůže věnovat tomuto koníčku podobné množství času. Rozhodně tedy nemám patent na rozum. Nicméně si myslím, že o výchově vím více než většina majitelů psů. Právě díky času, který tomu věnuji.

Největší chyby 

Denně vidím, jak pan/panička křičí na psa (nejlépe desetkrát opakovaným povelem "ke mně") a když pes konečně po minutě křiku přiběhne, tak dostane pohlavek se slovy: "Jak to, že neposloucháš?" nebo "Kde seš?". Poté ho připne na vodítko a odejde domů.

Špatně je zde několik věcí. Třeba je neděláte všechny současně, některé z nich možná ano. Proto se je pokusím postupně vysvětlit, abyste pochopili logiku, proč je ta daná věc špatně. Pak budete chápat nejen chybu v nácviku přivolání, ale v celé psychologii výchovy psa.

1. Potrestání (pokárání) psa po vykonání povelu s velkou časovou prodlevou.

To je špatně!!! Pokud pes povel nakonec vykoná (i když pomalu), nejen že ho nesmíme pokárat, ale měli bychom ho pochválit. Rychlost povelu urychlíme jiným jednáním. Rozhodně ale ne tím, že počkáme, necháme psa povel vykonat a po jeho vykonání ho pokáráme. Proč by k nám pes příště chodil? Vždyť z předchozího jednání mu je jasné, že když přijde, tak dostane ještě sprdunk. Taky by se mi nechtělo příště přijít, a tak bych to natahoval.

2. Chycení psa na vodítko, po vykonání povelu. Úplně nejhorší ještě k tomu je odejít domů z parku.

Proč by k vám měl pes běžet, když ví, že když přijde, tak ho cvaknete na vodítko, omezíte mu volnost pohybu a nebo ještě hůř odejdete domů a procházka (pro kterou žije) skončí a s ní i veškerá zábava. Po přivolání by měla vždy následovat pochvala psa, odměnění a opětovné uvolnění psa tak, aby si mohl jít opět hrát. Samozřejmě naším cílem je, abychom jednoho dne psa přivolali a mohli jít domů. Nemůžete to ale dělat při nácviku. Proto musíte přivolání trénovat a ne zavolat jen tehdy, když psa chcete skutečně odvolat. Pokud pes bude zvyklý na to, že ho devětkrát po zavolání pochválíte, odměníte a opět pustíte, určitě vám odpustí, když ho jednou pochválíte, odměníte a cvaknete na vodítko (když to je hold potřeba), rozhodně ne ale obráceně. Proto při odchodu z parku, ukončení procházky nebo ukončení psí hry, psa nejlépe v nestřeženém okamžiku odchytněte nebo poproste, ať ho chytí někdo, kdo má psa zrovna po ruce nebo použijte povel "lehni" (pokud ho ovládáte) k jeho zastavení. Časem se pak jistě dostanete k tomu, že pes bude spolehlivě reagovat na povel a až bude výcvik dokončen, budete moct cvakat psa na vodítko i po přivolání.

3. Opakování povelu.

Pokud opakujete povel, který už jste jednou zadali nebo ho, nedej bože, neustále křičíte znovu a znovu, pak povel naprosto znehodnocujete. Psovi tím jen říkáte: "Jen si čuchej. Vždyť víš, že já zařvu ještě pětkrát, než se rozeběhnu a dám ti pohlavek". Povel tak ztrácí svojí hodnotu a já říkám, že "podléhá inflaci". Spíše až hyperinflaci. Čím víc ho je, tím menší má hodnotu.

Proto povel vyslovte vždy jen jednou, počkejte zprvu třeba dvě vteřiny (časem jen třeba 0,5 vteřiny) a pokud pes do té doby nezareaguje, tak se seberte, ideálně se i rozeběhněte a jděte ho donutit povel vykonat. Chyťte ho,  "potrestejte" (několika škubnutími za obojek), nešetrně ho dotáhněte na místo, odkud jste volali, posaďte ho před sebe do polohy, ve které by měl být v případě, že povel vykoná ideálně, tam ho pohlaďte a uvolněte ho. Dál už nekázeň neřešte a regenerujte na další sprint. ;-) Těm, kteří psa takto doběhnout nemohou (senioři nebo ti, kterým pes začne utíkat a nenechá se chytit) pomůže 10ti metrová stopovací šňůra (10m vodítko). Na "stopovačku", kterou pes za sebou táhne, dokážete šlápnout i když máte chrta nebo nemůžete běhat. Jak používat stopovačku při nácviku přivolání si určitě řekneme, ale někdy jindy.

Přivolání (třetí fáze)

První fáze - stimulace psa na zavolání a vysvětlení povelu "ke mně"
Druhá fáze - vynucení si splnění povelu i při neochotě psa povel splnit
Třetí fáze - trénink a simulace obtížných situací

První a druhou fázi jsme si popsali v předešlých příspěvcích. Pokud pes už reaguje na povel "ke mně" a v naprosté většině případů splní povel tak jak má, můžeme povel začít trénovat v opravdu těžkých situacích. Pokud chceme tento trénink provádět, musíme mít ale stále na paměti, že psa buď musíme pochválit a odměnit nebo "potrestat" za jeho nesplnění (korekce). Stále si nemůžeme dovolit nechat reakci psa na povel bez naší odezvy.

Při tréninku úmyslně vyvoláváme situace, kdy si pes hraje s ostatními psy nebo je jinak značně rozptýlen. Při odvolání psa ze hry povelem "ke mně" je pak důležité, aby v případě splnění povelu byla pochvala velká, úderná a rychlá tak, abychom mohli psa rychle vrátil zpět do hry (jako formu odměny). Tímto mu dáváme jasně najevo, že pokud povel splní rychle, rychle si bude moci opět hrát. Pokud povel nesplní, celý proces bude delší, méně příjemný a stejně se mu nevyhne. Klubko hrajících si psů v parku je pro tuto fázi ideální trénink. Psovi se nechce přerušit hru (velké rozptýlení psa) a stejně tak je ale navrácení zpět do hry obrovská odměna pro psa, které můžete využívat.

Pokud pes povel nesplní napoprvé, povel neopakujeme, psa doběhneme, chytíme a provedeme korekci* - opakovaným škubnutím za obojek. Poté ho nešetrně (aby to psovi nebylo příjemné) dovedeme na místo, odkud jsme volali a posadíme psa před sebe. Tímto celá korekce skončila a dál jeho nekázeň neřešíme. Naopak psa musíme opět odreagovat a oddělit tak již ukončený trénink jednoho povelu. Zde můžeme dát psovi nějaký jednoduchý povel, který jistě vykoná, abychom ho za něj mohli opět pochválit a ze psa spadl stres. Z polohy v sedě u vaší nohy pak psa opět uvolníme a vrátíme ho zpět do hry. Po čase povel opakujeme.

Tímto postupem psovi říkáme, že povel vykonat musí, protože jinak příjde korekce a stejně se vykonání povelu nevyhne. Pokud ale povel splní, bude pochválený, dostane odměnu a rychle se vrátí zpět do hry. Pes po čase pochopí, co se po něm chce, že jinudy vlak nejede a bude vyhledávat příjemnější cestu.

* Korekce musí být úměrná věku psa, jeho povaze, sebevědomí a fázi tréninku, ve které se nacházíte. Pro korekci obecně platí, že při vysvětlování povelu korekci skoro nepoužíváme a necháme psovi čas, aby našel cílenou polohu sám, ve které ho následně odměníme. Když už na polohu reaguje, můžeme začít s lehkou korekcí v polohách, které nejsou žádoucí, nebo při nepozornosti psa. Pokud pes na 100% ví, co po něm chceme, a jedná se tedy čistě o jeho nekázeň nebo nepozornost, korekce může být relativně razantní. Pokud pes určitý povel ovládá, ví že při porušení nebo nesplnění povelu příjde korekce a stejně je pro něj lepší povel nesplnit (například uteče od nohy za psem, vběhne do silnice nebo se při velkém rozptýlení zvedne, když má povel "zůstaň") pak musí být korekce opravdu razantní, aby žádné rozptýlení (fena, jiný pes, zvěř) psovi nestála za porušení námi nastavených mantinelů.

Velmi stručně jsme si tedy popsali postup, jakým lze psa naučit povel "ke mně" a jak ho vyžadovat. V příštím příspěvku se pak pokusím popsat ty největší chyby, kterých se často chovatelé dopouštějí při nácviku nebo vyžadování povelu "ke mně".

Přivolání (druhá fáze)

Základ jsme si už v podstatě řekli. Nyní jde o to, aby pes postupně začal reagovat na povel "ke mně" a aby jsme mu vysvětlili, že povel musí splnit vždy.

Povel "ke mně" jsme nejprve používali jen když byla 80% šance, ze pes přiběhne a teprve tehdy, když už byl pes relativně blízko u nás. Pravidlo 80 % zatím zachováme, ale vzdálenost, kdy povel použijeme, postupně prodlužuje až dosáhneme toho, že nebudeme na psa volat jménem, ale řekneme pouze povel. Stále ale budeme hrát velké divadlo, když psa přivoláváme.

V dalším kroku budeme postupně vytvářet náročnější a náročnější prostředí, ve kterém pes musí povel vykonat. Klíčové jsou dvě věci. Musíme postupovat pomalu po malých krůčcích. Nelze nic uspěchat. Pokud se o to pokusíte, zpravidla vás to posune o několik kroků zpět. Úplně nejdůležitější je ale opět naše důslednost. Stále platí, že po každém povelu "ke mně" musí přijít buď velká pochvala a odměna nebo korekce. V této fázi je důležité, abychom vždy reagovali na psí odezvu na povel a to ať už je kladná nebo záporná. Postupnými kroky se tímto způsobem dostanete až do takových situací, kdy je pes opravdu hodně rozptýlen a vykonávat povel se mu vůbec nechce.

Teorie je, jak jste jistě pochopili, vcelku jednoduchá.  Samotné provedení je ale mnohem náročnější. Vyžaduje čas, vaši trpělivost a důslednost. Nenechte se vyprovokovat k použití povelu v situacích, kdy je evidentní, že pes povel nevykoná a vy nejste schopni povel nějakým způsobem vymáhat. Tyto situace je dobré uměle vyvolávat tak, abyste na psa měli nějakou páku. Rozhodně tedy není dobré dávat psovi povel "ke mně" (ve fázi učení), když nemáte připravenou odměnu nebo se v případě jeho nesplnění nejste schopni nebo ochotni ihned rozeběhnout za psem a provést korekci. V této fázi výcviku je tedy nutné, abyste přemýšleli nad situacemi, kdy povel použijete. Pokud se udržíte, jistě se časem dostanete do fáze, kdy pes povel vykoná v 99 % situacích.

Přivolání (první fáze)

Přivolání psa je jeden z nejtěžších povelů vůbec. Naučit psa povel "ke mně" tak, aby přišel vždy a za každých okolností není vůbec lehké. Abyste povel zvládli, musíte být důslední, velmi trpěliví a hodně vytrvalí. Pokud chcete psa povel naučit, tak ho nejprve dlouho nebudete moci vůbec použít. To bývá v začátcích problémem pro hodně lidí. 

Teorii opět rozdělíme do několika částí. V té první si povíme, jak v psovi vytvořit základní návyk,  aby k vám přiběhl na zavolání a postupně mu budeme vysvětlovat co to znamená povel "ke mně". 

Ze začátku nepoužívejte povel "ke mně"

Abychom psa povel naučili opravdu spolehlivě, zapomeňte na pár měsíců, že ho budete vůbec používat. To je pro většinu lidí to nejtěžší. "Jak ho mám teda asi chytit na vodítko, když chci jít domů?" je ta nejčastější otázka, když někomu zakážu povel používat. Přitom to je ta největší chyba, kterou můžete udělat. Nikdy nechytejte psa na vodítko, potom co ho přivoláte (viz Nejčastější chyby). Pes k vám logicky už chtít nebude. Vždycky když k vám přijde, vy mu omezíte jeho svobodu, chytíte ho na vodítko a "nejlíp" ještě odejdete domů. Pes pak logicky nechce přijít, protože ví, že to pro něj bude jen nepříjemné. "Ke mně" by mělo být něco jako kouzelné slovíčko. Když ho vyslovím, pes se musí rozeběhnout ke mně. Pokud pes na povel nereaguje, nemá cenu ho používat a povel si "kazit". Smiřte se proto s tím, že povel prostě nějaký čas (dlouhý čas) nebudete vůbec používat. Pokud psa potřebujete chytit, použijte povel "lehni". Opět ale pouze za předpokladu, že ho váš pes už spolehlivě ovládá, tak jak jsem popisoval v předchozích příspěvcích. Pokud si nejste jisti vykonáním povelu opět nemá cenu si povel "kazit". Zvláště pak štěňata se vyplatí chytit v nestřeženém okamžiku (bez povelu) nebo je jednoduše doběhnout. Pokud máte malého prcka a jste v parku s normálními lidmi, poproste  jiného pejskaře, s kterým si ten váš třeba zrovna hraje, jestli by si mohl přivolat svého psa a chytit vám vaše štěně. Jo... maté pravdu, budete vypadat jako ***, ale bohatě se vám to vyplatí. Za pár měsíců, když budete důslední, bude váš pes jeden z mála, který se v moment vyslovení povelu "ke mně" otočí a vyrazí k vám i přesto, že je v klubku dalších psů. 

Jak tedy začít?

Trénujte opět nejprve v klidném prostředí. Nejprve v bytě, po čase v parku, kde nikdo jiný není. Začněte tím, že psovi ukážete, že vždy když k vám přiběhne, tak to pro něj bude příjemné. Pes musí být samozřejmě vždy pochválen a následně odměněn nejčastěji pamlskem, u některých psů pak hračkou a následnou hrou. Pamlsky ale fungují v 90 % nejlépe. Začněte tak, že si sednete na bobek zatleskáte, zavoláte na psa JEHO JMÉNEM a získáte jeho pozornost. Zkrátka "udělejte divadlo", cokoliv, aby k vám pes přiběhl a vy jste nemuseli použít povel "ke mně". Pokud pes není ničím rozptýlen, měl by se za vámi rozeběhnout, protože pokud jste v jeho výšce (blízko země), pes tuší že si s ním budete hrát. Když pes přiběhne, hodně ho pochvalte a odměňte ho. Toto cvičení opakujte mockrát. Jde o to, aby pes pochopil, že vždy když ho zavoláte, tak něco dostane. Jednoduchou dedukcí, z toho plyne, aby jste psa nevolali, pokud nemáte nic dobrého v kapse. Samozřejmě se časem dostaneme k tomu, že pes bude vykonávat povel i tehdy když mu nic nedáte. Pokud toho ale chcete docílit, tak v této fázi pes musí být vždy odměněn, když k vám přiběhne na vaše zavolání. Toto cvičení určitě cvičte nejméně týden až dva. Pokud necvičíte každý den trošku, tak ještě déle, dokud pes nebude spolehlivě reagovat na vaše zavolání (stále bez povel "ke mně"!).

Vysvětlení povelu "ke mně"

Když docílíte, že psa přivoláte na vyslovení jeho jména a výše zmíněného hraní "divadla" bez povelu "ke mně", tak začneme psovi jeho reakci spojovat se správným povelem. Budete tedy opakovat výše zmíněné cvičení a postupně přidávat povel "ke mně". Sednete si na bobek, zavoláte, zatleskáte a jelikož už pes ví, že něco dostane rozeběhne se k vám. Když už je 80% pravděpodobnost, že pes na zavolání přijde až k vám a nic jiného co by ho z jeho trasy mohlo vychýlit ho nerozptýlí, tak těsně předtím než doběhne (metr nebo dva od vás), doplňte povel "ke mně". Cvičení opět mockrát opakujte a povel "ke mně" postupně říkejte dřív a dřív. Postupně tak protahujte vzdálenost. Povel tedy vyslovíte, ne když je pes od vás dva metry, ale když je od vás tři, čtyři, a více. Vždy ale dbejte na to, aby jste povel vyslovovali jen tehdy, když si jste nejméně z 80 % jistí, že k vám pes přiběhne. 

Lehni (třetí fáze)

V první fázi jsme psovi vysvětlili, co po něm chceme, když mu dáme povel "lehni". V druhé fázi jsme mu řekli, že povel musí vykonat i tehdy, když je něčím rozptýlen a chce dělat něco jiného. V poslední fázi budeme prodlužovat vzdálenost tak, aby pes byl schopný vykonat povel i na dálku a budeme ho zdokonalovat tak, aby ho vykonal ať se děje co se děje. Zde teprve začínáme opravdu cvičit psa tak, abychom jednou mohli říci, že opravdu poslouchá. Ironií je, že tato fáze je metodicky snad nejjednodušší. Je ale velmi náročná na disciplínu a vytrvalost psovoda a to je největší problém. 

Třetí fáze je pouze o důslednosti. Jestliže v první a druhé fázi byla vaše důslednost důležitá, v této nejde v podstatě o nic jiného. Psovi jednoduše postupně a po malých krůčcích prodlužujeme vzdálenost a/nebo mírně ztěžujeme podmínky, v kterých musí pes povel vykonat (více psa rozptylujeme). Důležité ale je postupovat pomalu a dělat malé kroky. Zde, stejně jako snad vždy při výchově psa, platí, že pokud se nám něco nedaří, je potřeba se vrátit o několik kroků zpět a postupovat pomaleji. Klíčové pro úspěch je, že vždy po povelu musí nastat vaše reakce. Je jedno jaká bude, jestli kladná nebo záporná. Vždy ale musí přijít vaše odezva. To znamená, že vždy když vyslovíme povel, tak podle toho, zda pes povel splní nebo ne, přichází buď pochvala a odměna nebo korekce a vynucení povelu. 

Předpokladem pro prodlužování vzdálenosti a ztěžovaní podmínek pro výkon povelu je, že pes 100 % ovládá povel ve vaší blízkosti. To znamená, že si v 95 % nebo větší pravděpodobností lehne, když dáte povel "lehni". Pokud toto ovládáte teprve tehdy, můžete přejít k třetí fázi. V tuto chvíli vás pes více než kdykoliv předtím bude testovat. Je mu jasné, že povel musí vykonat, když je na vodítku nebo případný pohlavek se vznáší přímo nad jeho hlavou. Pokud ale bude tři metry od vás, pes už moc dobře ví, že musíte udělat tři kroky, abyste napravili jeho případnou nekázeň, a moc dobře také ví, že jste strašně moc líní tvorové stejně jako on. Proto jistě bude zkoušet, zda korekce přijde i v tento, pro vás méně kontrolovatelný, moment. Je tedy naprosto klíčové, abyste mu dali jasně najevo, že korekce přijde vždy, když projeví nekázeň, ale stejně tak přijde i odměna a pochvala, pokud projeví cílené chování a tedy si lehne. Čím důslednější budete a žádnou z těchto situací neopomenete, tím rychleji výcvik půjde vpřed a pes si tento test dovolí jen opravdu občas. Vždy to ale jednou za čas zkusí i tak. Pak je nutné abyste neztratili fazonu a psa i tehdy, když si jednou za čas troufne vyzkoušet, zda i v tomto případě, když jste na druhé straně parku, telefonujete a máte na sobě šaty do divadla, se za ním při nesplnění povelu rozeběhnete, abyste mu jednu ubalili. Naopak, čím více nekázně budete tolerovat, tím více ji pes bude praktikovat. Nekázeň pak narůstá mnohem rychleji než počet prohřešků, které jste mu tolerovali. Nejen že si kazíte povel, ale velmi rychle ztrácíte u psa autoritu. Ruku v ruce se pak bortí vše, co jste psa naučili a pes si z vás začne dělat legraci. Zjistí totiž, že povel je jen prázdné slovo, pokud není na vodítku nebo v bezprostřední blízkosti. Právě zde většina majitelů pohoří. Zařídit, aby si pes lehl doma s pamlskem v ruce, když kolem není nic, co by psa zajímalo, dovede snad úplně každý. Nicméně jen vycvičený pes sebou sekne o zem i když je mezi deseti dalším psy na druhém konci parku. Zde proto začíná ten velký termín "výcvik psa", který je v podstatě jen otázkou disciplíny psovoda. Vůbec pojem "výcvik psů", je naprosto zcestný. Pes cvičit téměř nepotřebuje, to člověk se potřebuje vycvičit v tom, jak zacházet se psem. Naučení jednotlivých povelů je otázkou pár tréninků. Budování autority je ale nikdy nekončící proces, jehož základem je vaše DŮSLEDNOST. 

Lehni (druhá fáze)

V první fázi jsme psovi vysvětlili, co po něm chceme, a řekli jsme mu, že pokud to udělá, tak dostane odměnu. V druhé fázi psovi potřebujeme vysvětlit, že povel musí vykonat i tehdy, když se mu zrovna chtít nebude. Tato fáze je relativně jednoduchá na vysvětlení, ale mnohem náročnější na samotnou realizaci. Ne snad, že by byla složitá, ale vyžaduje důslednost od majitele psa a to bývá často problém.

Když nám pes doma (bez jakéhokoliv rozptýlení) spolehlivě lehá na povel a jsme si jisti, že chápe povel správně a lehá si přesně do naší cílené pozice, začneme povel vyžadovat i v náročnějším prostředí. Prostředí ztěžujte postupně. Z naprostého klidu domova se přesuňte do parku, kde vás nebude nikdo rušit. Jako první krok to bude více než dostatečné rozptýlení. Až pes bude zvládat povel i v tomto prostředí, opět se posuňte o krok dál (do takové části parku, kde budou chodit lidé). Postupně se chceme dostat do fáze, kdy pes bude fungovat i když ho budou rozptylovat psi anebo třeba zvěř. Zkrátka pes musí fungovat za jakýchkoliv okolností.

Zpět ale k prvnímu kroku. Přesunuli jsme se z domova do parku. Pejsek s největší pravděpodobností při tréninku občas ztratí koncentraci a na váš povel nezareaguje. V tu chvíli je povel potřeba něčím "doprovodit". Zprvu psa prostě do  polohy dostaňte, jako by byl kus dřeva. V našem případě podražte nohy nebo lehce zatlačte na hřbet. Důležité je, aby pes věděl, že povel vykonat musí a že žádná jiná cesta neexistuje. Čím rychleji ho vykoná, tím rychleji bude moc jít dělat co ho baví (hra). Nezapomínejte ale, že pokud pes povel vykoná sám, vždy musí následovat velká pochvala, odměna, hra anebo třeba uvolnění psa za ostatními psi (v té pokročilejší fázi).

S postupem času se nesplnění povelu stává pouhou nekázní psa. Pokud je již vidět, že pes 100% ví, co má dělat a jde pouze o nekázeň, přejděte ke korekci. Můžete škubnout vodítkem směrem dolů k zemi nebo dát psovi jednoduše pohlavek. Ideálně tak, aby korekce donutila psa povel vykonat. Korekce je pouze proto, aby demotivovala psa povel ignorovat a naopak motivovala psa zvolit tu příjemnou, z které má profit. Tyto korekce musí být nejprve lehké, abychom psovi nevypěstovali strach z povelu (hlavně u malinkých štěňátek). Postupně ale nekázeň tolerujeme méně a méně a korekce by tak měla být razantnější. Razanci musíme uvážit podle povahy psa, jeho stáří a toho, jak moc jsme si jistí, že pes chápe co má dělat. Pokud máte malé štěně, tak musíte být opatrní, pokud máte ale už třeba 9 měsíčního puberťáka, který vaši korekci ignoruje, nebojte se být opravdu razantní! Po korekci by se pes měl vždy soustředit na to, co jste po něm chtěli a ne na kolem probíhajícího psa. Pokud se soustředit nezačne a z korekce si nic nedělá, korekce je málo razantní! Zde je třeba si uvědomit, že krk psa je jednou z nejsilnějších částí jeho těla. U větších plemen a již starších jedinců ty korekce mohou být opravdu razantní a někoho by mohl zaskočit důraz! Například dámy, které mají větší plemena, by se neměly bát škubnout za vodítko opravdu vší silou!

Cíleného výsledku se pak dosáhne pouze tehdy, pokud jsme opravdu DŮSLEDNÍ. To znamená, že pokud pes povel vykoná, následuje VŽDY pochvala a odměna, a pokud ho nevykoná, následuje VŽDY korekce. NEEXISTUJE, že po povelu nenastane nic a že jeho splnění nebo nesplnění budeme ignorovat. Vždy je postup A a nebo B! Nic mezi neexistuje! Toto je nejdůležitější část! Pokud psa budete jednou ignorovat, bude se snažit povelu vyhnout čím dál častěji a testovat, co si může dovolit a co ne. Z toho vyplývá, že zatím povel nepoužívejte, pokud nejste schopni zareagovat pochvalou nebo korekcí. Pes musí získat pocit, že neexistuje možnost, že by povel nevykonal, aniž by bezprostředně po nevykonání povelu nedostal co proto. Pokud vám pes běhá na druhém konci parku, je blbost v této fázi řvát povel "lehni" (nebo jakýkoliv jiný). Když víte, že pravděpodobnost vykonání povelu je malá a vy navíc nemůžete psa potrestat za jeho nekázeň. Tehdy je lepší mlčet, sebrat se a doběhnout si pro něj. Musí se postupovat po malých krůčcích. Pokud tak postupovat budete, jednoho dne zakřičíte "lehni" a pes sebou "flákne" o zem ať je kdekoliv. Nejde to ale najednou!